Z historie Lukostřelby
Druhý díl článku Dr.Ozveriho
Část 2, technika a potřeby
Murat Özveri, DDS, PhD
přeložil Michal Sodja
Cesty turecké tradiční lukostřelby lze sledovat od západního pobřeží Anatolie po stíny pohoří Altaj. Během své historie Turci vyměnili zemi, náboženství písmo i životní styl, ale jejich láska a vášeň pro lukostřelbu vydržely do začátku 20.stol.
Tureckou lukostřelbu lze rozdělit do tří hlavních vývojových období z nichž nejznámější je předislámské období. Osmanli (Osmanská) lukostřelba z tohoto období je zvláště dobře zdokumentována množstvím památek, tekke registračních knih(Tekke byl druh výcvikových lukostřeleckých škol) a kamenných pomníků „menzil“, stejně jako muzeálních kousků a soukromých sbírek.
Multikulturní luky
Turci přijali islám v ranném 8.-11. Století. Seljučtí Turci vstoupili do Anatolie po porážce velké byzantinské armády vedené Romanem Diogenem IV. U Manzikertu roku 1071. V turecké armádě se pravděpodobně i jiná etnika díky kočovnému životnímu stylu a kultuře. Výzbroj byla pravděpodobně nejednotná. Nicméně některé reliéfy a obrázky ukazují, že Turci používali východoturkestánský typ luku. Tyto luky sledovaly reflexní formu s neohebnými celodřevěnými konci zvanými „uši“ a podobaly se mongolským lukům. Kromě toho, že byly kratší pro použití na koni, měly i další mechanické výhody. Za prvé nátahová síla byla větší než u luků s rovnými rameny. Pomáhalo to ukládat větší množství energie při té samé nátahové síle a délce. Za druhé, pákový efekt těchto siahů (neohebné celodřevěné konce ramen) odstraňoval obvyklý problém se stackingem který by jinak krátká ramena měla a umožňoval delší nátahovou délku. Jako jiné asijské luky, i tyto kompozitní luky byly vyrobeny ze dřeva, šlach a rohoviny. Tyto tři materiály byly dohromady spojeny přírodním lepidlem na bázi kolagenu vyráběným ze zvířecích šlach.
Je celkem možné, že Seljuci používali i jiné typy asijských luků. Existuje staré vyobrazení seljuckého atabega(vysoký hodnostář) Bedreddina Lulu v Kitâbü’l-Agânî, vydaném v roce1218, jak drží kratší luk se siahy. Bohužel nejsou žádné archeologické nálezy, které by to potvrdily. Všechna další vyobrazení působí dojmem, že delší luky se siahy byly mnohem obvyklejší. Umělecké popisy luků a dalšího vybavení mají veliký vliv na společný výtvarný styl, právě tak jako individuální přístup a umění umělce. Ale ottomanské luky luky jsou široce vnímány jako vrcholné luky asijské školy. V muzejních sbírkách je mnoho luků, šípů a dalšího lukostřeleckého vybavení. Nejbohatší je Muzeum Paláce Topkapi. Türk Okçuluğu (turecká lukostřelba) , kniha Dr.Unsala Yucela, založena na podrobném zkoumání této sbírky, je mistrovským kouskem a popisuje mnoho aspektů turecké tradiční lukostřelby. Lukostřelecké oddělení má i Vojenské Muzeum v Istanbulu a obsahuje množství pozoruhodných luků, šípů, ale i lukařských a šípařských nástrojů.
Přerušená linie
Málo je známo o lukostřelbě republikánské éry (po roce 1923). Tureckých badatelů z tohoto období je pramálo, pravděpodobně díky absenci praktikujících po uzavření tekye-i rumât (lukostřeleckých škol) zákonem z roku 1925. Lidé, jejichž předkové psali historii lukem a šípem, řetěz tradice přetrhli.
Turecká tradiční lukostřelba zažívá renezanci až v posledních několika letech. Vznikají nové publikace a noví badatelé každý den navazují na studium starých střeleckých technik. Díky dostupnosti písemných zdrojů, autentická cvičení a vzdělávání jsou čistá a vytvářejí prostor pro obnovení starého systému. Pomalu ožívá i staré lukařství, ačkoli zatím jsou zde pouze dva amatérští tradiční lukaři, ale jejich počet jistě brzy vzroste. V současné době střelci trénují s velmi dobře postavenými replikami vyrobenými ze syntetických materiálů v Maďarsku.
Turecká lukostřelba představuje poslední fázi asijské lukostřelecké tradice. Vybavení a technika jsou podobné, ale mohou být ještě trochu rozvinuty.
Výzbroj
Luk
krásně zdobené madlo neboli „quabza“ .Muzeum paláce Topkapi, Istanbul
Turecký luk je nejkratším ze všech asijských kompozitních luků. Podobný vzhled a velikost má jenom luk korejský. Ačkoli uši se časem zkrátily, příčné složení ramen a zakřivení konců dopředu dávají společné mechanické vlastnosti všem asijským lukům. Je to silný reflex který odlišuje Turecký luk od jeho příbuzných. Způsobuje to napětí šlach na zádech luku společně s vlastním zakřivením jádra a rohoviny. To je ještě záměrně lukařem zvýšeno připoutáním konců luku k madlu. Reflexní ramena dramaticky zvyšují počáteční nátahovou sílu luku.
obr.2. Dva nenapjaté luky. Muzeum paláce Topkapi
Turecké luky jsou krátké a subtilní. Je těžké uvěřit, že mají takovou nátahovou sílu. Výzkum Adama Karpowicze ukázaly, že některé původní luky svou silou překračovaly 130 lb. Se svými kratšími a lehčími rameny byly mnohem účinější než selfbowy stejné nátahové síly. Dobrý selfbow je vhodný pro střelbu na dálku a jeho účinnost způsobuje hmotnost šípu. Oproti tomu turecký luk má větší účinek s lehkým šípem. Je tím míněno, že může střílet lehké i těžké šípy s vysokým přenosem energie do šípu. S malými úpravami lze střílet těžké válečné šípy na prostřelování zbrojí nepřátel, i lehké flightové šípy pokořující vzdálenost 800m.
obr.3. řez tureckým lukem. Sbírka Dr.Mustafy Kacara
Tyto těžké válečné šípy byly relativně lehké ve srovnání s anglickými, ačkoli luky byly nátahovou silou srovnatelné. Turecký kompozitní luk je schopný prostřelovat nejlepší zbroje superrychlou střelou na krátkou vzdálenost. Fyzikální zákony říkají, že lehčí šíp letí rychleji s vyšší kinetickou energií, ale ztrácí rychlost rychleji, než těžký šíp. Tento jev je dokonale využit v asijském stylu boje, jelikož kompozitní luk je dokonalou zbraní v ruce jezdce. Taktika útoku a ústupu byla mezi nomádskými jízdními lukostřelci velmi oblíbená a dotažená k dokonalosti. Stříleli šípy ze všech pozic na krátkou vzdálenost a potom během ústupu za sebe.
Turecké kompozitní luky byly malé zásobárny energie a vyžadovaly veliko řemeslnou dovednost, jakož i nejvyšší kvalitu materiálů. Jádro bylo většinou z různých druhů javorů (Aceracae). Šlachy byly volské achilovky a rohovinové břicho z rohů vodního buvola.
Výrobu luku lze rozdělit následovně:
-Výroba tří (občas pěti) kusů javorového dřeva, které budou tvořit jádro luku.
– Ohnutí konců na vytvoření reflexu. Staří lukaři dřevo vařili
– Slepení kusů dřevěného jádra : většinou dvě ramena přilepena k madlu
-Nalepení rohovinového břicha na dřevěné jádro: Obě lepené části jsou podélně drážkovány nástrojem zvaným taş’in (vyslovováno „tush-een) pro zvětšení lepené plochy
– Šlachový „backing“: Zabere hodně času kvůli proschnutí všech vrstev šlach. Sesychání šlach postupně ohne luk do kruhu a ohnutí je dokončeno přivázáním konců k madlu. Luku je pak rok sušen v této formě.
-Tillerování luku pomocí zahřívání ramen a ohýbání do zvláštních dřevěných forem zvaných tepelik
-Dokončení luku. Záda jsou pokryta březovou kůrou, kůží, nebo občas jenom přelakována. Měkdy byl luk malován zlatem a pokrýván lyrickými texty. Vzácné nebyly ani výroky z Koránu, nebo kaligraficky zpracované výroky se vztahem k lukostřelbě. Nakonec lukař výrobek podepsal.
Luk byl dlouhý mezi 90cm – 134cm a nenapnutý profil bylo možno rozdělit mezi několik mírně odlišných typů. Lišily se i povrchovou úpravou. Flightové luky byly potaženy březovou kůrou zvanou „toz“, která udržovala luk v kondici po zahřátí před soutěží. Tento proces zvaný „timar vermek“ spočíval ve vložení luku na nejméně 4 dny do zvláštního vyhřívaného boxu. Boxy byly umístěny v místnosti nad pecí kvůli pomalému snížení vlhkosti. Výsledkem timaru bylo, že se hmotnost ramen snížila vzrostla tuhost materiálu. Lehčí ramena znamenají vyšší účinnost. Se zvýšením nátahové síly se chování luku dramaticky změnilo. Šlachování „luků tirkesh“(válečných) bylo chráněno koňskou kůží na ochranu před špatným počasím. Tato velmi tenká , pružná a pevná kůže pocházela z koňského zadku a byla ošetřena olejovým nátěrem zvaným „sandalos revgânı”.
Tětiva dávných Turků před Osmanskou říší byla z různých materiálů, ale osmanští lukaři dávali přednost přírodnímu hedvábí. Na konci tětivy byly speciální smyčky (tonç) na upevnění tětivy na konec luku
Šípy
Turci používali barelovité dřevěné dříky zvláštního tvaru zvané endâm (vyslovuj „and-um“). Měly tři tvary, každý s jiným použitím. . Válečné šípy byly většinou tvaru tarz-ı has, flightové ve stylu şem endâm (sham and-um) a terčové kiriş endâm (kee-resh and- um)
obr.4. Profily tureckých šípů sem endam, tarz-i has, kiris endam
Kovové hroty se obecně nazývaly „temren“ a byly vložené do šípu. ´Konec šípu byl zpevněn šlachami, nebo kostěnými kroužky. Válečné šípy byly osazeny řeznými hroty a některé rovnými hroty ve stylu bodkin na napadení obrněného protivníka. Hroty terčové byly kovové a byly velmi podobné moderním s jejich typickým zaobleným tvarem. Pro svou podobnost s tvarem olivy se nazývaly zeytûnî temren.
obr.5.Flightové šípy s hroty soya (Private collection of Prof. Dr. Metin Orhan-Photograph: Fuat Ozveri).
Existovalo několik typů flightových šípů s různým profilem, hrotem, opeřením a končíkem. Většina flightových šípů byla opatřena kostěným či slonovinovým končíkem zvaným soya. Napojen byl lepidlem. Špička šípu byla zůžena a hrot byl nalepen na ni.
Turci používali tři typy končíku. Selfnock byl poměrně vzácný a používaný na válečných šípech nejnižší kvality. Kvalitní flightové a terčové šípy byly opatřeny končíkem başpâre” nebo “bakkam” gez. Başpâre byl končík z jednoho kusu slonoviny, nebo kosti a velmi podobný současným plastovým končíkům. Končík bakkam byl vyroben ze dvou samostatných lamel tvrdého dřeva nalepených na klínovitě se zužující konec dříku. Potom byl omotán šlachou namočenou v horkém klihu.. Úder tětivy šel do dříku šípu.
Jako u jiných asijských a středovýchodních šípů, přednost se dávala dlouhý nízkým perům, ale ne nezbytně. Jeden z flightových šípů – „pishrev – měl opeření s krátkým a vysokým profilem.
Turecké šípy jsou krátké, což ukazuje na krátší nátah. Flightové šípy jsou většinou krátké, ale byly většinou stříleny se zařízením zvaným sipper. Sipper je pravděpodobně historicky nejstarším „ower-draw“ vypouštěčem v historii. Je připoután k zápěstí luky držící luk a umožňuje dlouhý nátah s krátkým šípem.
Technika.
Nátah
Turecká lukostřelba je pokračovatelko Asijské školy a taková je i její střelecká technika. Podobá se jiným stylům používajícím palcový prsten, ale má kratší nátah. Zatímco hodně asijských škol, jako korejská, či mongolská používají delší nátah, turecké luky byly pravděpodobně napínány na 28-29 palců, což lze poznat z kratších šípů, starých obrázků a vzácných fotografií. Stále má smysl věřit, že luk sev posledních několika stoletích zmenšoval. Je známo, že některá turecká pojednání a Bushbecky popisují turecký nátah delší, až za ucho. Turci předislámského a ranně islámského období mohli mít delší nátah
obr.6a Turci možná používali delší nátah
obr.6b. Ale pozdější osmanský nátah byl určitě mnohem kratší. Kotvili někde v koutku úst, nebo poblíž
Palcové vypouštění
Jako většina národů původem ze Střední Asie, používali Turci palcový nátah. Palec byl většinou chráněný aby nedošlo ke zranění během nátahu. Edward Morse tento nátah nazval Mongolským nátahem. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že název je chybný a je následkem diskriminačních tendencí evropských intelektuálů z počátku 20.stol. Jelikož nátah je používán i jinými národy a kmeny, než jenom Mongoly, včetně některých Afrických a Amerických domorodců, současní autoři preferují vhodnější „palcové vypouštění“
Nátah a vypuštění tětivy palcem způsobuje odlišnou „vnitřní balistiku“, která následně dává šípu větší rychlost a stabilitu letu. Lukostřelecký paradox se odehrává v opačném směru a to je důvod, proč je šíp střílen z opačné strany luku se šípem založeným na palci luky držící luk. Může to působit tajemně pro lukostřelce střílející třemi prsty, ale když si uvědomíme detaily, tato technika má některé výhody navíc.
obr.7a. 3íp leží na kloubu palce a je založen z opačné strany
obr.7b.zámek, nebo mun- dull používaný osmanskými lukostřelci. (Photographs: Fuat Ozveri.
Zatímco je tětiva vypuštěna, kutálí se po rovné straně palcového prstenu a dřík šípu se neprohýbá tolik jako u třech prstů. Toto vypuštění je ostřejší a čistší než vypouštění třemi prsty. Ačkoli tento jev neodstraňuje zcela potřebu zabývat se spinem, střelci palcem se méně zajímají o dokonalé přístroje měřící spine. Při dokonalém zvládnutí palcového vypuštění luk může střílet se širším spektrem spinů. Počáteční rychlost šípu je vyšší.
Tato technika rovněž umožňuje rychlejší ukončení, protože lukostřelec zakládá první a následující šíp z pravé strany luku (pokud je pravák). Dobře vycvičený střelec může vyzstřelit první a dva následující šípy velmi rychle, zvláště pokud drží druhý a třetí šíp v pravé ruce.
obr.8 a-f. Založení prvních tří šípů z pravé strany luku a střelba s prstenem umožňují velmi rychlou a pohodlnou sekvenci střelby, obvzlášť na koni
Zvláštní pozice „tětivové“ ruky mandal(mun-dull) umožňuje držet šípy během nátahu. Ukazováček může jemně tlačit šíp k luku. To stabilizuje šíp a dává lukostřelci flexibilitu umožňující střílet z každé pozice na koni , či pěšky
obr.10a.b. Krátká délka luku umožňuje střílet ze všch pozic, včetně lehu na zádech
Palcové prsteny (zihgîr nebo şast)
Ačkoli je známo, že armáda široce užívala kožené prsteny, dosud se žádný nepodařilo objevit. Existovaly, ačkoli muzea ve svých sbírkách uchovávají prsteny z polodrahokamů, kostí, slonoviny, rohoviny a různých kovů. Osmanští lukostřelci dávali přednost slonovině, protože tento materiál je dobře leštitelný a pevný. Turecké prsteny mají vycpávku chránící palec před skřípnutím tětivou a ve vzácných případech jsou bohatě zdobené rytím a vykládáním polodrahokamy
obr.10a. Prsteny z moderních materiálů. Zleva Fenolová pryskyřice, akrylová pryskyřice, plexisklo
obr.10b.Prsten Yilmaze Cebecioglu, přítele autora. Je vyroben ze stříbra a polodrahokamů
Mnoho zanícenců prosazuje, že nejlepší je střílet bez prstenu. Ale pravdou je, že z těžkých luků není střelba bez ochrany možná
obr.11. Sultán Selim Blonďák (Selim III.) střílí na terč puta držený v ruce. Umělec zachytil okamžik po výstřelu s velikou přesností. Vypouštěcí ruka dosud tančí ve vzduchu. Peří na turbanu vlaje a soustředění ve tváři sultána je dosud patrné (Hünernâme, 16th century, Library of Topkapi Palace Museum).
Siper
Siper je asi nejstarší „over draw“ v historii. Upevněn na ruce a palci držící luk umožňuje dlouhý nátah s krátkým šípem. Navzdory možnosti že byl používán i na terčovou střelbu, hlavní použití je pro krátké flightové šípy. Kratší šípy jsou lehčí a tužší, což jim dává vyšší počáteční rychlost a dolet. Podle Yucela je siper znakem degenerace turecké flightové lukostřelby . Argumentuje tím, že rekordní dostřely přes 800m byly střeleny v 16.stol, stovky let před příchodem siperu.
obr.12. Siper, nebo siper bileki
Turecká tradiční lukostřelba je jedinečná ve své institucionalizaci a její výbava představuje vrchol asijské školy. Po mnoha letech přerušení tato tradice začíná znovu dýchat a já doufám, že se v Turecku i okolí bude přibývat lidí které kulturní a technické bohatství turecké tradiční lukostřelby pozdvihne.