Z historie Lukostřelby
stručný náhled na etnicky složitou oblast Číny
Na začátku září 2015 jsem měl výjimečnou možnost zúčastnit se , jako člen amerického týmu, dvou závodů v tradiční lukostřelbě v západní Číně. První byl v tibetské nížině , dříve nazývané Amdo, druhý ve městě Tianshui v provincii Kan- su.
Obě lokality slibovaly mimořádný zážitek. V prvním případě byla avízována soutěž pro region typická a kterou jsem popsal v jiném článku. Druhá soutěž zase slibovala značnou pestrost etnik, protože se nachází v takzvaném Hexiském koridoru na Hedvábné stezce a oblasti v minulosti proslulé chovem válečných koní.
Bohužel v obou případech byl pořadatel ČLS (Čínský Lukostřelecký Svaz) který plánovanou tradiční soutěž změnil na terčovou střelbu WA, takže ke zkoumání tradiční lukostřelby v Číně jsme museli využít jiné zdroje, což nebylo jednoduché vzhledem k obecné čínské jazykové impotenci
Stejně jako v případě kuchyně i u lukostřelby je třeba si uvědomit, že v Číně trvá vnitrostátní let klidně tři hodiny , rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší nadmořskou výškou je 8000 metrů, země má skoro všechny typy krajiny které se na Zeměkouli vyskytují a žije zde 56 národností.
Na druhou stranu skoro veškerá lukostřelba v Evropě a Asii má něco společného s Čínou a množství archeologických , písemných a obrazových památek je ohromující. Zatímco se Evropští badatelé dohadují, jak by mohl vypadat skytský, nebo hunský luk, v Číně je jich nacházeno tolik, že si je mohou dovolit ze studijních důvodů rozřezat.
Čína opustila středověk v podstatě s pádem poslední dynastie, Čching (1644-1912). Známější je pod názvem Mandžuská. To je jméno pod kterým vstupuje národ Džürčenů (tunguzská etnika) do čínské historie.
Národ Džürčenů rozprášil ve 12. Stol. Čingischán, ale ve století 16. je znovu spojil Nurhači. Mandžuy si do Číny pozvali úředníci dynastie Ming k potlačení nepokojů mezi lidem sužovaným daněmi , korupcí a množstvím úředníků.
Mandžuové si ze severu přinesli luk typický pro národy východní Sibiře a Mongolska. Veliký luk s mohutnými neohebnými konci , většinou značnou nátahovou silou a velikými a těžkými šípy. Lukostřelba se udržovala jako vojenská disciplína až do pádu císařství. Díky dobrovolné izolaci ke které se Čína rozhodla se ve vrcholné podobě lukostřelba uchovala až do samého konce dynastie Čching. Do armády byli přijímáni branci kteří dokázali napnout luk o síle zhruba 200 liber a z nich pak byli cvičeni lukostřelci. Vojenské luky byly silnější. Šípy byly dlouhé a hmotnost měly většinou přes 1000 gr. Mnou vážené šípy měly 1500-2500gr. Přijímací zkouška se kromě napínání luku skládala ještě z testu z jízdní lukostřelby, pěší lukostřelby, zvedání kamene a zacházení s těžkou halapartnou.
Test v terčové střelbě sestával ze střelby šesti šípů na 48m na terč 192cm vysoký a 90cm široký
Mandžuští lukostřelci měli velice propracovanou techniku výcviku a množství teoretické literatury. Typický je dlouhý nátah až k rameni, válcovitý prsten chránící palec a veliký luk. Pro nácvik lukostřelby používali různé formy soutěží a rovněž tréninkové pomůcky.
Zajímavý je například terč „tunken“. Jedná se o pět , do sebe přesně zapadajících kruhů, z nichž největší má průměr 12 cun. 1 cun je asi 34mm. Na terč se střílelo tupými, nebo hvízdavými šípy zvanými shegu baojian. Střílel se na zhruba 30m
Další terč střílený formou hry jsou kruhy s obrazy zvířat. Na kruhovém terči je devět vyobrazení zvířat v kruzích a střelec si vylosuje, který terč má zasáhnout.
Podobně tradiční terč je tygří terč. Smyslem je zasáhnout perlu na hřbetu tygra.
Na západě a severozápadě Číny se nachází autonomní oblast Vnitřního Mongolska. To je obýváno kromě Chanů (většina dnešních Číňanů) i Mongoly, Daury, Mandžuy, Chueji a Evenky. Z mongolských národností se zde nejčastěji vyskytují Burjaté a Khalchové.
Na příkladě vnitřního Mongolska je krásně vidět, co se stane, když se z tradiční lukostřelby stane sport v moderním významu toho slova. Tedy bezohledná sebestředná na všechny strany se lokty rozhánějící činnost podporující nejtemnější stránky lidské přirozenosti. Podle zásady „sežeň body za jakoukoliv cenu“ a „co není zakázáno, nebo se o tom pravidla výslovně nezmiňují , je povoleno“. Na rozdíl od Mongolské Republiky jsou zde dnes k vidění většinou čínské kopie luků americké firmy Saluki a pokud to pořadatel nezakáže, střelci jsou schopni si luky vybavit cucáčky, zaměřovači ze špejlí, namalovanými pravítky atd. Ostatně v Evropě tomu není jinak a muzeum lukostřelby v Crepy en Valois je v podstatě muzeem podvodů ve sportu. Ve vlastním Mongolsku se terčové speciály stále ještě vyrábějí z rohů kozorožce a jedinou pomůckou je špalíček pro kontrolu délky nátahu přivázaný k šípu, který ale používají všichni.
U tradiční mongolské lukostřelecké techniky jsou moderní postupy a pomůcky neaplikovatelné, neboť Mongolové používali velmi dlouhý nátah až k rameni
Mongolská lukostřelba má několik podob . Kromě schopnosti zasáhnout terč také prokazuje dopadovou energii šípu. I mongolské ženy běžně střílí luky přes 60 liber, ale nemají výrazný problém natáhnout luk 100 liber silný.
Mongolské terčové šípy jsou dlouhé , poměrně tlusté a především tupé.
Terč Urjanchai (podle národnosti) tvoří míčky z kožených řemenů 10 cm v průměru a navzájem spojené. Jsou umístěny mezi dvěma nízkými zídkami 40 m daleko . Terč nejde zasáhnout klouzáním po zemi!! Úkolem střelce je zasáhnout terč a přehodit jej přes zídku. To vyžaduje jednak obratnost a jednak dostatečnou energii šípu. Původně se používaly zauzlované uzdy na koně.
Pro národnosti Burjat a Khalkha jsou typické terče ve tvaru košíčků upletených z kůže. Používají se dokonce i národní slavnosti Naadam, kde se na ně střílí ze vzdálenosti 75m. Zásah je hezky vidět, protože terč spadne. Nejznámější zásah je zaznamenán na stéle uložené v Ermitáži. Je na ní text: „Zatímco Čingischán svolal shromáždění po dobytí Sartuulu, Esungge zasáhl terč na 536m“.
Terč Khana obsahuje 60 košíčků, Khaasa 30.
Od Mongolské oblasti je oddělena Hexiským koridorem oblast Tibetu. Ta je jednak trochu rozsáhlejší nežli území dnes patřící Číně a jednak má trochu odlišnou kulturu. K Tibetu v širším pojetí patří i Ladak, Bhůtán, Sikkim a tzv. Jižní Tibet v Indii.
V Tibetu vzniká silný státní útvar v 7.stol. Ve 13. Stol. ho dobývají Mongolové a od počátku 18.stol patří k Číně jako území s vnitřní autonomií. Od roku 1912 do roku 1950 je Tibet dokonce samostatným státem, nežli je znovu násilně obsazen Číňany. Od té doby v Tibetu vládnou většinoví Chanové (Číňané) a to donedávna dosti brutálně. Tibetská armáda byla pravděpodobně poslední, která měla luk ve své běžné výbavě, ale proti kulometům se příliš neuplatnil.
Tibetská lukostřelba má s Mongolskou poměrně hodně společného. Válečníci se usazovali především v Tibetské nížině Amdo (dnes Quinghai) , což je nížina pouze z pohledu Tibetu. Ve formě se udržovali jednak soutěžemi jízdními a jednak pěší terčovou střelbou na trojúhelníkový terč popsaný v samostatném článku. ZDE
Na jižních svazích hor , v Bhutánu a v dnešní provinciii S´čchuan se používají dlouhé luky z bambusu. Šípy velmi lehké s miniaturním opeřením. Bhutánská lukostřelba je opět téma pro samostatný článek. Jedná se o národní sport. Střílí se na terč ve tvaru prkna na poměrně značnou vzdálenost. Bodovou hodnotu mají i zásahy poblíž prkna. Na rozdíl od Mongolského pojetí terčové střelby, zde se používají ostré šípy a Evropští lukostřelci většinou žasnou nad pohrdáním bezpečností
Čína by ráda ke svému území počítala i Formosu, známou jako Thajwan. Umanutě ji nazývají Čínský Taipei. Zde se míchají prvky Indonézie s Čínskými.
K Číně dnes rovněž patří násilně obsazená oblast Sin tiang, která je
osídlená převážně muslimskými Ujgury , kteří nemají s Číňany nic
společného a patří k turkickým národnostem . Oblast je dlouhodobě
problematická a z hlediska lukostřelby patří do muslimského kulturního
okruhu.
Michal Sodja