Po zhruba osmi letech vytrvalého tlaku se podařilo přemluvit další členy PVIQ60 k návštěvě výročního Randezvous německých tradičních lovců. Dokonce se podařilo vylákat z jeho doupěte zamřelého jezevce Habakuka.
Randezvous je neveřejná akce které se zúčastňuje obyčejně kolem 70 lidí a je v mnoha ohledech naprosto mimořádná. Tradičně se odehrává na konci Velikonočního období, na svátek Těla a krve Páně, kdy má spolková země Bavorsko církevní prázdniny.
Na Randezvous mne poprvé pozval President a diktátor TJBD slovutný pan Alois Hofherr , s nímž jsem se sblížil v roce 2008 v Jižní Korei. Zde probíhal Světový festival tradiční lukostřelby kde pořadatel chtěl po účastnících aby měli kostým. Já měl kostým z Hamleta, Alois byl převlečen za bavorského pašeráka soli. Moc se tam nestřílelo, takže jsme hlavně kouřili.
Původní sestava byla vymyšlena na jedno auto s plánem- doktor Szel (dříve Sova) ke mně přijede na oběd i s potomky , naobědvám je a pak pojedeme do Bavor. Překvapivě o účast projevil zájem i Napeska a ještě překvapivěji Dawsa. Posledního zmíněného jsem už podezříval, že už má v plánu jenom šoupat ponožkami na vyleštěné podlaze, neboť provozuje kjůdo.
Všechny jsem v řádném termínu přihlásil na Randezvous, ale reakce Němců byla odrazující. Napařili nám plné startovné na celý týden a napsali, že je omezený počet účastníků, zvláště hostů.To jsme si pochopitelně vyložili jako neradost z naší účasti, ale nekonec vše dobře dopadlo.
V pátek 27.5. opravdu přijelo zlínské vozidlo krvavého řezníka doktora Szela (dříve Sovy) naplněné zmíněným otrlým mazákem a jeho dvěma potomky. Dle dohody byli nasyceni dvouchodovým francouzským menu, ale kafe jsme nestihli, protože přijelo Větvové vozidlo. Moje bagáž byla naložena k doktorovi Szelovi (dříve Sova), protože má velké auto, já k Dawsovi, protože zase až tak velké není.
Od Plzně jsme začali v protisměru potkávat konvoje US army. Což uvádělo do vytržení zvláště Napesku, který kdyby nebylo války ve Vietnamu, tak by musel chodit nahý. Popravdě se nám to líbilo všem a z okna jsme vystrčili vlajku Pražských
Až do Německa probíhala cesta v pořádku. V Německu ovšem za první dědinou dobře známý „umleitung“, který nás stočil k severozápadu. Po chvíli jsem začal jevit nervozitu a vyžádal si mapu, na kterou jsem díky stařecké vetchozrakosti neviděl. Brejle byly v druhém autě. Dawsa zajel ohleduplně na lesní cestu, kde nebyla vidět ani ta mapa.
No- vše dopadlo dobře a cestu jsme našli ihned – respektive jsme jí neztratili, protože jsem jeli dobře.
Po chvíli se na obzoru objevila výrazná silueta hradu Flossenburgu a už nešlo zabloudit. Tady jsme vlastně v Čechách, protože tržní město Floss a i Flossenburg získal Karel IV. Od rýnského falckraběte Ruprechta a připojil je k Českých zemím.
A už jsme na tábořišti. Není tu moc lidí, protože probíhá závod loveckými hroty. No nic- těch pár co tu jsou zdravime a jdeme si postavit tábor. Tábor má v duchu husitských spanilých jízd obranný charakter. Oba vozy blatník na blatník, kolem do kruhu 4 stany. Doktor Szell (dříve Sova) nechtěl dovolit abychom do střechy jeho vozu udělali otvor na vlajkovou žerď, tak jsme mu ji alespoň přivázali k ráfku kola.
Potom jsme rychle šli na okruh střílený loveckými šípy, ale kousek za námi šla rota sklízečů, což jsme nevydrželi s nervy.
V táboře čekal kamarád Jesse, voják americké armády ze základny Hohenfels, což je legrace, protože na vojně jsem měl 2. lehký obrněný pluk v referátě. Měl sebou dvě starší děcka, ale ukázalo se, že jsou to taky američtí vojáci, jenom mladší. Jesse přitáhl tři bedny obsidiánu a pazourku na třískání, protože v červnu se vrací do USA. Udělal nám radost, protože se učí střílet palcem.
K večeři byly různé pamlsky z holandské trouby, vynikající bavorské pivo, strašná irská whisky a lahodná skotská. Rovněž různé pamlsky z bedny od roentgenu Bundeswehru z majetku doktora Szella (dříve Sovy).
A ráno ta krása. Opakovaně jsme se shodli na tom, že takhle postavené 3D se asi nejvíc blíží naší představě o 3D. Většina terčů byla postavena tak, jak by zvíře vypadalo, kdyby bylo loveno. Buď terč, nebo střelec v krytu. Nic nebylo postaveno tak aby to byla „výzva“, ale jiné zásahy než na „komoru“ nejsou reflektovány. Při okruhu loveckými šípy jsou mizerné zásahy dokonce penalizovány. Pokusy jsou tři. Většinou si střelec může vybrat. Luky se používají lovecké, karbonové šípy jsou zakázány. Kladkové luky připuštěny nejsou, ale nejsou zde k vidění ani terčové luky .
Všechny terče jsou soukromé a majitel je zhusta i staví.
V Čechách by takový závod asi zaznamenal menší zájem, protože to jednak není závod – ego zůstane hladové- a navíc je velmi náročný jak pro stavitele, tak pro střelce. Lovci staví kompozice. Kozoroh na skále, rodina bobrů u potoka, stádo srnek, vlci trhající kořist………pokud má následovat vodní scenérie, tak se pochoduje půl kilometru k vodě. Žádné „vyplňovací“ terče nejsou. Všechno má svůj smysl a někdy i humor.
České výpravy se ujal samotný prezident Alois se svou stařičkou fenkou Finjou, která si žije svůj život. Hned na začátku jsme se domluvili, že nebudeme výsledky psát. Jde o pocit. Terče jsou opravdu krásně umístěné a některé navíc dost naturalistické. Ačkoli optických klamů moc není, je třeba se vrcholně soustředit a ne vždy se podaří komoru trefit napoprvé. Obdivujeme Dawsu, který má yumi a šípy které vůbec nejdou sehnat. Trať se (dle Dawsy) nachází na abyssálních hypidiomorfně zrnitých ( a navíc denudovaných)vyvřelinách porostlých borůvčím, tedy dle nálezu geologa prostředí pro šípy krajně nepřátelském. Přesto k prvním škodám na šípech došlo až odpoledne, a sice ztrátou po furiantském výstřelu mimo.
Dopolední část končila opravdu mimořádně jímavou scenérii ibexe a pumy na mohutném skalním suku.
Odpoledne odpočatí, nasycení a natěšení jsme vyrazili na druhou (a zajímavější ) část okruhu. Již třetí terč (sokolík na bidle) stál předsedu nepovedený šíp. Který se napřed odrazil nahoru a zpátky, při druhém pokusu doleva a dolesa.
Pak následovala zmíněná smečka požírající prase, a Dawsovi osudná bobří rodina. Krásná kompozice byla v ruinách mlýna. Miniaturní sovička na pantu – mě se nesklopila , protože jsem prostřelil sovičku i s pantem- a rys. Sovička chtěla odvahu. Pak mufloun přes vodopád…..za zmínku stojí kompozice vydra, ledňáček, volavka – stříleli jsme ledňáčka a volavku- , či krokodýl syčící na gaviála.
Obloha potemněla a v dálce někdo tahal plechy. Vypadalo to, že konec Světa se blíží, takže uvolněná část výpravy střílející na všechny terče neuvolněnou trochu znervózňovala.
Na tábořiště jsem dorazili jentaktak, nacpali bagáž a obsidián do aut a spadlo na nás nebe. Domů jsme jeli v dešti. V Bavorsku byly povodně . Příjezd domů byl v příjemných 6 hodin. Nebýt umleitungu, trvá cesta Radotín- Saint Otzen cca 2 hodiny.