Reportáže

Česká výprava do Rakous

Letní turnaj aneb Na „krokodýly“ do Waldviertelu…

Dorfstetten je malá malebná vesnička mezi lesy na pomezí dvou spolkových rakouských zemí – Niederösterreich a Öberösterreich, které také zároveň rozděluje Rakousko na kraje – Waldviertel a Mühlviertel… Prostě a jednoduše, Dorfstetten je díra uprostřed lesů, kam nevede žádná hlavní a normální silnice, a jediné místní povyražení (pokud nebudeme počítat stálý 3D parkur) je pašijové divadlo, které celé prázdniny předvádí to, co se jinde hraje jen o Velikonocích, tedy ukřižování Ježíše Krista. Tohle všechno ale člověk zjistí, až když se tam vydá jako my, na 10.ročník (!) letního turnaje, který pořádá místní klub Bogensport-Waldviertel.

Na začátku to vypadalo, že asi pojedu jen já sám, protože na upoutávku umístěnou na diskuzním fóru, a později i do osobní pošty některým potenciálním „uchazečům“ všichni sborově s díky odříkali. Vše se zlomilo, až když Standa z Licoměrska ponoukl Pepu z Libichova (co přesně zaznělo nevím…), že letní stanování je ten pravý doplněk k lukostřelbě. Neustála také o sobě a o svém zájmu vyjet ven dával vědět i Luboš T., ale nakonec mu práce zabránila dorazit za námi.

V pátek ráno, vybaveni dvěma stany, jedním dvoulůžkovým hangárem, bůčkem a makovými buchtami od Věry, jsme vyrazili z Licoměrska směrem na Bartochov, kde byla naše první tréninková zastávka. Celou dobu Pepa nemyslel na nic jiného, než na to, zda do Dorfstettenu také dorazí jeho úhlavní nepřítel ze všech rakouských závodů, Julius Midl. Když pak ale Pepa sledoval Standu při tréninku, úplně na tuhle svojí „stíhu“ zapomněl a ujal se role trenéra 2.třídy. Nakonec se nám podařilo ze Standy vykřesat přijatelný výkon pro dvoudenní závod.

Odpolední cesta přes hranice do „horské vísky na konci světa“ byla lemována jen několika nezbytnými zastávkami na Pepovo cigáro a moje kešky. Na místě samotném, v penzionu Angerhof jsme se pak pokoušeli doptat na
a) volný pokoj (na rozdíl ode mne, Pepa se Standou brali stanování jako poslední a nouzovou variantu ubytování),
b) na místo pro kempování se zázemím, slibované v rozpise závodu.
Pokoj měli jeden, a to jen z pátku na sobotu a ze zázemí pro kempink byla k dispozici jen zahrada za penzionem a bazén, ale to byl spíše bonus, ten nikdo nečekal. Nejvíce Pepa postrádal, a bylo to na něm znát, zásuvku pro rychlovarnou konvici na kafíčko, sprchy a volně (tj. i v noci) přístupný záchod. Stanů tam nakonec stálo celkem i s našimi osm, majitel penzionu otevřel, co se dalo, a zpřístupnil i saunu – se sprchou. Když pak u bazénu vytrhnul kabel od filtrace ze zásuvky, aby si tam Pepa mohl uvařit v konvici vodu na kafe, bylo všechno OK a mohli jsme si začít užívat letní stanování se vším všudy. Trochu nás v penzionu vyplašili, že v sobotu bude v zahradě trochu více živo, ale to je asi stejné jako na každé vesnici. Uvidíme. Ještě jsme večer vyzkoušeli místní rozstřeliště a odhadovali, kde asi tak může být těch mnou slibovaných (a z rozpisu závodu „vyčtených“) maximálních 30 metrů. Se setměním jsme se odebrali do pivnice na večeři a trochu poklábosit. Pár místních střelců se nás vyptávalo na NORD Cup, zda jezdíme střílet i tam.

Sobotní ráno bylo jako vymalované a nás nic nehonilo někam spěchat, protože turnaj dnes začínal letmým startem, tzn. že na trať se vyráželo, tak jak střelci přijeli, zaregistrovali se a zatrénovali si. Takhle bylo možno vyrazit až do jedné odpolední a shodli jsme se, že tento způsob startu je velmi, ale velmi příjemný. Mne se opět u registrace ptal (místní předseda) Walter na NORD Cup…

Hned u prvního zvířete mi začalo být jasné, že informace o max.vzdálenosti do 30 metrů jaksi pokulhává a marně jsem přemýšlel, kde jsem ji vyčetl. Bizon na louce, a před ním tele, rozhodně nebyl na 30 metrů. A pokud ano, tak jen to tele, bizon byl asi o 10 metrů dál. Rozhodnutí padlo vzápětí – menší tele na 30 nebo velký bizon na 40 - vždyť je to stejné. Padlo tedy tele. Následujících pět terčů bylo bez problémů, i když některé komory podezřele „náhodně“ kryla lesní zeleň. Ovšem u terče č.7 už bylo jasno – obrovský los z kopce byl pozitivně na 45-50 metrech a Pepa mne začal proklínat. Ovšem co bych pro zdar akce neudělal a tak jsem jim oběma toho losa „nastřelil“ – jen já jsem autoval, oni ho dali prvním šípem… Takto jsme prošli prvních 15 terčů, kde ještě asi dva terče byli na hranici či lehce za hranicí našich vzdáleností, ale už žádný extrém.

147_Dorfstetten_črc'14.jpg [ 120.86 KiB | Zobrazeno 19 krát ]

Místní parkur má v podstatě tři malé okruhy – terče 1-15, 16-30 a A-J – které se potkávají uprostřed lesa, u dvou jezírek, kde také stojí na strategickém místě srub s občerstvením pana majitele penzionu a pro diváky je zde jedna „koupací“ meta pro střelbu na medvídka – dřevěná lávka uložená na plovoucím barelu a záleží jen střelcově hmotnosti, zda si při výstřelu namočí boty či nikoliv, a zda se nechá „rozhoupat“ nestabilitou lávky při výstřelu.

055_Dorfstetten_črc'14.jpg [ 121.49 KiB | Zobrazeno 19 krát ]

Terče A-J byli pro nás spíše standardem, žádný extrém, pokud nebudu počítat estetickou hodnotu místních chlupatých „zvířat“, ta je spíše nízká než standard. Poslední patnáctku ran zahájil jezevec na blízko a pak za ním jelen na louce na 30 metrů z převýšení, skrze větve a ze tmy do světla, následovala kachna na blízko, a po ní dvojice daňků v ostrém protisvětle na 40 metrů. Tohle všechno při stoupání na druhý ze dvou vrcholů parkuru. Poslední ránu jsme pak měli na opravdu velkého, prehistoricky chlupatého tygra šavlozubého. Opět na „francouzskou“ vzdálenost přes 35 metrů.

Celkem jsme na trati (po většinu času naštěstí ve stínu lesa) strávili dobrých 4,5 hodiny. „Šťastlivcem dne“, který mohl ostatním koupit pivo, se oproti pátku na Bartochově (Standa) stal dnes Pepa s nástřelem 664 bodů, před Standou se sedmistovkou a mými 718 body. Pivo a bazén po téhle procházce opravdu bodli a Pepa mohl vytáhnout svůj „vítězný“ doutník, protože Julius byl na 100% v Hallwangu na Mistrovství Rakouska. Trochu mu kazil den jen Standův výsledek, protože žák-veterán překonal trenéra-veterána. Tyrolské jódlování z tranzistoráku ale zahnalo pro dnešek chmury.

Večer jsem šli okouknout, co že to jako obnáší to pašijové divadlo a kolik lidí se přijde podívat. Trefili jsme se do přestávky (první dějství trvalo 2 hodiny!) a ven se vyhrnuly davy lidí lačných po pivu, (mešním?) vínu a speciálních pašijových houstičkách. Nějak jsme padli do oka místnímu (připitému) hasiči a tak na nás spustil směskou maďarštiny, polštiny a neidentifikovatelného slovanského jazyka a když zjistil, že Pepa je stejně jako on kovář a také byl na Helfštýně, bylo vymalováno a už nás táhnul k „Weinstube“ na skleničku. Naštěstí jsme v tom nebyli sami, ještě do jeho osidel padl pár střelců z Waldenfelsu, oba účastníci ME IFAA ve Francii. Napojeni červeným jsme se odebrali do stanů a usínali jsme za zvuků zatloukání hřebů do dřevěného kříže. Fakt to bylo slyšet!

Nedělní start už nebyl tak volný jako sobotní a Standa nám vybral pro start v půl desáté terč č.30 – tygra šavlozubého. Zpočátku jsme trochu doufali, že si místní nebudou rozhazovat mety na stálém parkuru, ale šeredně jsme se spletli. Kromě už výše zmíněných dálek, protáhli asi tak ještě další třetinu terčů, některé až na dvojnásobek včerejší vzdálenosti, a ještě mety umístili na nestřelitelná místa jako za strom nebo před větve. Občas jsem meditovali, který z terčů se má vlastně střílet. Zvýšená obtížnost se ihned promítla na výsledcích, nikdo z nás dnes nepřesáhl sedmistovku, já jsem se jí sotva přiblížil, ale to i proto, že jsem dnes nebyl schopen trefovat komory. Třeba Pepa si střelil jen o dva body méně, já byl mínus 32. Z ostatních střelců dnes jen dva střelili 700+, v sobotu nás bylo šest. Naštěstí i tak nám to stačilo na udržení pozic a nebýt Standova jednoho 4-bodového šípu, tak jsme s přehledem vyhráli i soutěž tříčlenných družstev, kdy jsme stáli i proti trojicím BB střelců. Jen dva body nám chyběli, bohužel…

Vyhlášení závodu proběhlo v sále penzionu Angerhof a očekávali jsme rakouský tradiční špek, ostatně už v pátek nám pan majitel cosi takového sliboval. Ale ouha, na stole s cenami se válí spousta přívěšků na krk s nějakým zubem či co, a pak asi deset slamáků. Postupně jsme si se Standou došli pro tradiční „urkunde“ čili diplom za 1.místo ve svých kategoriích a mohli jsme si vybrat přívěšek s KROKODÝLÍM zubem, zasazeným do „kování“ s malinkým krokodýlkem. Jen Pepa brblal, že ho o třetí místo, a tím i o vlastní krokodýlí zub, připravil místní předseda, když si někde vyčaroval 50 bodů navíc. Když ale došlo na vyhlášení družstev, ještě na stole zůstalo dost zubů i pro Pepu. Se Standou jsme napodruhé sáhli po stylových slamácích. Když pak při odchodu zjistil pan domácí, že Pepa němá vlastní slamák, dostal ho i on, darem!

Výpravu tedy hodnotím jako velmi úspěšnou. Myslím, že na tři Čechy, v Dorfstettenu hned tak nezapomenou a stejně jako po celý víkend, tak i při odjezdu jsme museli odpovídat na dotazy ohledně NORD Cupu a zda pojedeme příští víkend střílet do Reichenthalu. S naší lítostí a k jejich spokojenosti jsme jim sdělovali, že máme vlastní turnaj v Riesengebirge.

Pro zájemce a zájemkyně budou krokodýlí trofeje k vidění na krku Krokodýla Standee l. z Licoměrska, Krokodýla Robdee l. z Malvazinek a Krokodýla Pepdee lV. z Libichova.

PS. Sakra, už jsem pochopil ty jejich pitomé dotazy na NORD Cup – oni si mne pletou s Ondrou!!! Grrrr…..

186_Dorfstetten_črc'14.jpg [ 121.5 KiB | Zobrazeno 19 krát ]