Reportáže

Mezinárodní turnaj na Velikonoce 2014 v Bartochově

NORD CUP BARTOCHOV

Původně jsem chtěla napsat  pár řádek o tom, jak probíhal turnaj, co se tam dělo, co se povedlo a co ne.

„No jo! Ale jak napsat o vlastním turnaji, kterého jsem se vůbec nezúčastnila?“

Zkusím tedy popsat svoje pocity, jako organizátora závodu.

Ráno – nemůžu spát, pořád mi hlavou lítá, na co jsme ještě zapomněli, co by se dalo zlepšit, jestli nebude pršet… atd.

S plnou hlavou sedám do auta a v husté mlze téměř míjím Bartochov. „Hlavně klid! Snad ho ostatní najdou.“

Mlha se lehce roztrhává a přijíždí první účastníci. „Honem! Kde mám kasu? Bodovačky? Klid všechno mám!“ Tak moc bych si dala kafe, ale rychle za stoleček. Hurá - míří ke mně andělé strážní v podobě Ondrovo Lucky a Jardovo Gábiny. Takže – šup, předávka pokladen a já můžu začít chaoticky pobíhat a udělat alespoň pár fotek. Registrací se ujali Karel s Milanem a na rozdíl ode mě jsou v klidu a všechno zvládaj.
Tu a tam mě zastaví Rakušáci a dlouze se mě na něco vyptávají. Už se ani nečervenám, když jim odpovídám hezky-česky. Nechápu proč se tváří ještě zmateněji a vyhledávají Karla. „Takže Mikešová – klid! Všechno klape! No jo, ale co když lukostřelců přejede moc? Nebo jich bude málo.“ Asi si radši dám kafe.

Stodola i hospoda se začínají naplňovat. Obsluha kmitá, Jarda svý odvedl, Zdeněk se usmívá, u registraček i pokladen všechno probíhá standardně.

„Sakra – proč jsem nervózní jenom já? Nezapoměla jsem medaile nebo diplomy? Ne! Už po stý – mám všechno!“ Několikrát zbytečně proběhnu dvorem, abych se ujistila, že všechno probíhá v normě. Smích a německý jazyk přehlušuje krásnou češtinu. Vidím na lukostřelcích, že je jim trochu zima. Meteorologové se trochu sekli – žádných 20°C, je okolo deseti. Ráda bych všechno zrychlila, ale „voni“ se tak trousej…

Docela bych chtěla na trať – ale na to nemám. Musím pořád myslet –  „Sednou si všichni? Máme dost jídla a pití? Nezačne nakonec pršet? Mikešová – přestaň! Nic už neovlivníš – tvař se alespoň přívětivě!  Jóó – to mi jde!“ Mám radost ze známých i neznámých tváří a konečně nacházím lehký vnitřní klid. Ještě pár fotek a zahajujeme!

Hurááá – už jdou všichni na mety, začátek turnaje jsme zvládli!

Znovu mám chuť na kávu, ale vyrážím s foťákem na trať. Na metách se mi lukostřelců zdá býti hodně, ale převážně jsou skupiny po 7. Takže je nás asi okolo 220.

Nikde nevidím zácpy, což mě lehce uklidňuje. Po trati běžím, je mi vedro a sundavám svršky. Lukostřelci si zatím dýchají na prokřehlé prsty. „Proč jsem jen nepořídila 220 párů rukavic?“

Upocená dobíhám do hospody, kde vládne klid a mír. Chlapi zapisují přihlášené. „Proč mají Rakušáci tak dlouhý příjmení a čmáraj? Opravdu se jmenuje Uterweissenbauermansfeldjörgenhannes? Snad jo.“

Takže káva a malý pivko. Cítím se lépe (znovu jdu zkontrolovat, zda mám medaile, diplomy, ceny pro děti …).

Libor vyváží Bowtrap na louku, ať se nikdo nenudí.

A už začínají přicházet první lukostřelci s bodovačkama. Tady nesmíme nic podcenit. Musíme všechno zkontrolovat, ať není chaos. Ze začátku to jde, ale lukostřelci přibývají…..

No, co vám budu povídat – určitě třetina byla blbě vyplněná. „Mustry“ byly zbytečný. Nesedí kategorie, nejsou jména, v součtech se bodovačky rozcházejí (je to mezinárodní)….. a začíná boj s časem. Zatímco ostatní obědvají, bojujeme s lidskou chybovostí až blbostí. Ale Karel s Ludou a  Milanem se dokázali povznést nad „proněkohomalichernostmi“ a okolo 17.hodiny probíhá vyhlášení vítězů.

To už jsem prožívala v mírné agonii…. „Zvládli jsme to? Nebo ne?“

Osobně nejsem vůbec správný typ na pořádání turnajů, ale už vím, že s chlapama z Ita clubu se to dá! Petr by měl radost a snad by nás poplácal po zádech…..

Jdu se vysprchovat a spát. Těším se na nějaký závod, kterého se zúčastním s čistou hlavou.

2x sláva Čechům, kteří přijeli, 3x sláva těm, co vyhráli a 4x sláva klubům, co nějaký závod zorganizovali.

(článek je samozřejmě smyšlený a vůbec neodpovídá realitě)

ITA