Reportáže

Reportáž Dušana Provazníka

Reportáž z WBHC 2015 v Godollo

Naše posádka ve složení Katka, Robert, Adam a Dušan se na výjezd na mistrovství světa zodpovědně připravovala a ještě v sobotu jsme v Dobřichovicích měli poslední trénink….

Na cestu jsme se vydali v neděli ráno a na začátku to vypadalo, že se do auta určitě nemůžeme vejít – a to s námi Adam nejel z Prahy, toho jsme lovili na hraničním přechodu Rajka (SK/ML), kde vystoupil z autobusu jedoucím z Banátu do Prahy….

Vyjeli jsme v 9.00, cesta byla klidná, provoz mírný, řidič (Bob) klidný a ještě jsme stihli posbírat pár kešek J. Poté, co jsme Adama na Slovensku naložili a překonali zbývající kilometry maďarské dálnice, jsme dorazili do Godollo v cca 18.00 a jali se hledat naše ubytování v tajemném penzionu  Szent Jakabi Vadászhaz Panzió. Tajemném  proto, že leží uprostřed rozlehlého lesa a cesta k němu se na posledních cca 1,5 km proměnila v regulérní pouštní rallye.

Penzion samotný stál na palouku uprostřed lesa a vypadal docela vstřícně. Trochu nás zarazilo, že v původně inzerovaném pokoji pro 6 osob s balkónem bylo sice šest postelí, ale kromě toho nic (žádná polička, věšák nebo skříň) a prostor mezi postelemi byl menší, než plocha postelí – v šesti bychom si tam s veškerou výbavou dost lezli po hlavách, naštěstí jsme nakonec byli jen čtyři.

Nakonec si nás ale penzion totálně získal, protože se ukázalo, že vzadu za domem je luxusní lukostřelecká střelnice až do 50 m včetně gumových zvířat a backstopů. To se později ukázalo býti k nezaplacení – každý den po snídani jsme se tam v klidu rozstříleli a bez spěchu jsme se přesouvali na briefing, aniž bychom se museli tlačit s tisícem lukostřelců na oficiálním practice range a riskovali šípy. Stejně tak poloha penzionu byla ideální – cesta autem nám zabrala max. cca 10 minut a z toho 4 jsme prostáli na dvou semaforech…

V pondělí jsme ještě naposled v klidu dospali do rozumné hodiny (cca 8.00) a pak jsme vyrazili na registraci a kontrolu vybavení.  Centrum závodů bylo v areálu kolejí univerzity v Godollo, kde také mnoho závodníků bydlelo. Kontrola vybavení proběhla celkem klidně, olepili nám luky a dalekohledy nálepkami a zalepili černou páskou strukturu dřeva z vnitřní strany okna luku a vydali nám informační materiály + bodovačky. Pak jsme vyrazili na Practice range, který byl sice impozantní – v podstatě fotbalové hřiště poseté desítkami terčovnic a zvířat od 10m do 50m – ale když se tam nahrnuli všichni, tak to byl mazec…

Odpoledne jsme se převlékli do „národních“ dresů a vyrazili jsme na slavnostní zahájení. Všechny výpravy se nejdříve sešli v centrálním parku pod univerzitou, kde probíhalo skupinové focení u místního dřevěného monumentu a pak nás seřadili a pod vedením okrojovaných dětí s cedulemi s názvy jednotlivých států jsme šli průvodem na náměstí, kde proběhlo vlastní zahájení. Už to srocení v parku bylo zajímavé, největší skupiny tvořili Maďaři, Rakušáci a Němci, ale do toho se míchali zástupci Estonska, Nového Zélandu, Brazílie, Jihoafrické Republiky, Anglie, Walesu, Irska, Severního Irska….prostě celkem 32 výprav J. Při zahájení jsme se pak dozvěděli že celkovým počtem účastníků je tato akce největší lukostřeleckou akcí na světě šedesátých let (dál asi jejich statistika nesahá) !

V úterý to začalo – budíček v 5.45, rychle snídaně, pak rozstřílet na střelnici za domem a hurá na Practice range. V 8.00 skončilo předzávodní rozstřelování, proběhl krátký briefing o následné organizaci a rozdělili jsme se do skupin podle okruhů, každá skupina pak odešla organizovaně na autobus a byla odvezena na svůj okruh. Tenhle rituál se pak opakoval další 4 dny a vzhledem k tomu, že jsme pravidelně končili mezi 15-17.00, tak to byl docela vyčerpávající maratón. Když jsme měli den volna, tak nás ani nenapadlo se věnovat turistice (nedejbože, abychom se vydali do Budapešti !) a jen jsme dospávali, odpočívali, sbírali kešky a zlehka trénovali.

Okruhů bylo celkem 7, některé docela daleko. Dobré na nich byly dvě věci: 1)Všechny (tedy všechny čtyři, kde jsem byl já) byly v lese/parku, takže se šlo vesměs ve stínu, což bylo v týdnu, kdy v sobotu bylo 38 C, k nezaplacení. 2) Půda všude byla písčitá a za terči byly dobré backstopy, takže navzdory strašení zkušených jsem za celé mistrovství přišel jen o jeden šíp.

Na druhou stranu, okruhy byly z našeho pohledu dost nudné – zapomeňte na Adršpach nebo Skalany! Ze čtyř okruhů, které jsem prošel  jen jeden byl hezký – vysoký, řídký bukový les, zvlněný terén, střelba z i do kopce (i když mírného). Ostatní tři okruhy byly víceméně rovinaté a nudné.

Největší záludností pro nás, kteří jsme na takovém závodě byli poprvé, byli vzdálenosti. Je až legrační, s jakou úlevou jsme přicházel k terči, který byl maximálně na 31 m…. J! Odhadovat přesně vzdálenost od 35 metrů dál se holt ještě budu muset pořádně naučit (a nejen já).  Paradoxně nejhorší pro mne byli terče okol 40 metrů, protože mezi nimi jsou i docela malá zvířata, která přes hrot šípu skoro nevidíte…Zlatý medvěd na 55 m !

O výsledcích už bylo v různých příspěvcích napsáno hodně, zde můj pohled: První den jsme až na Adama stříleli docela dobře a byli do dalších dnů bojovně a ambiciózně naladěni J. Nakonec jsme se v dalších třech dnech už jen horšili a chvílemi jsme byli z výsledků dost zoufalí –naštěstí se ukázalo, že až na užší špičku to tak měla většina ostatních stejné. Mně osobně konečný výsledek nijak nezklamal (udržel jsem se v první polovině startovního pole) a těším se, jak ho v budoucnu, bohatší o nabyté zkušenosti,  budu vylepšovat J.

Adam první den zaplatil nováčkovskou daň, když popletl bodovačky a měl strach, jestli ho vůbec  nevyloučí. To se podepsalo na jeho výsledku prvního dne, naštěstí se z toho oklepal a v následujících dnech už střílel podle svých reálných možností, dotahoval a nakonec skončil jedenáctý s tím, že příště už jim to nandá J.

Organizačně byla celá akce zorganizována slušně, nebyly tam žádné zásadní lapsy. Ale organizátoři si to trochu usnadnili – skupiny přesypali podle výsledků jen jednou, takže jsem za čtyři dny šel ve dvou skupinách. První dva dny mně to nevadilo, skupina dvou Němců, Maďara a Itala byla příjemná. Zato druhé dva dny jsem protrpěl se třemi Maďary, Italem a Rakušákem, z nichž anglicky mluvil trochu jen ten Rakušák, takže jsme si moc nepokecali. Z tohoto pohledu dost nuda. Také organizátory zajišťované služby (jídlo, ubytování) zřejmě nedosahovalo kvality odpovídající ceně, kterou za to chtěli, ale to jsme my neřešili – Maďarsko není nijak drahá země a speciálně dobré jídlo v různých hospůdkách a stáncích v Godollo jsme si užívali v cenách zcela srovnatelných s Českem. Naším favoritem byl gyros v bufetu na nádraží, poměr množství/kvalita vs. cena byl nepřekonatelný J.

Závěrečné vyhlášení  ve sportovní hale  v neděli  už proběhlo bez přítomnosti většiny českých střelců (část odjela domů a druhá část pokračovala na mistrovství do Itálie). Vyhlašování bylo poněkud zdlouhavé, i když to hnali seč mohli – holt těch kategorií je hodně. Ale zase bylo hezké, že pečlivě vyhlašovali i všechny dětské kategorie – malí mistři světa i to za aplausu zaplněné haly dost užívali J. My jsme si zase užili dekorování „našeho“ mistra světa, kterým se stal Kuba Zimmer v BB. On se sice jako obvykle tvářil, že by na ty stupně nejraději nešel, ale nakonec šel J !  Velká gratulace !

Závěrem bych chtěl říct, že to byla perfektní zkušenost, kterou bych přál všem. Bylo vidět, jak si to tam účastníci všech věkových kategorií užívají a to nejen střílení, ale společenské dění okolo. Bylo tam spousta dětí (kategorie cubs do 12 let), pro které závodění na mistrovství světa musel být velký zážitek. A jsem přesvědčen, že spousta našich dětí by se tam také neztratila – letos nás tam v téhle kategorii reprezentoval jenom Michal Madurkay (skončil šestý ! J).  Vzhledem k tomu, že akce IFAA jsou otevřené (není třeba se kvalifikovat, stačí se přihlásit a zaplatit registrační poplatek), myslím, že by bylo fajn, kdyby nás tam příště jelo víc! Příští rok se koná Mistrovství  Evropy  v krásném prostředí rakouských Alp v Saalbachu (poslední týden  června), tak neváhejte !