Reportáže
proslulý dvoudenní 3D závod stavěný "lovecky". Zapsal Korado
Killturnier Eisenbach
Co je to za turnaj, který přiláká
střelce z různých koutů Evropy, aby obětovali svůj čas i prostředky a
vydali se na dlouhou cestu do údolí, ve kterém když neprší, tak leje? Na
turnaj, který dává slovu lukostřelba úplně jiný význam, jiný stupeň,
který přinutí střelce padnout na kolena do bahna či všudy přítomného
vysokého mechu nasáklého vodou jako houba, předklonit tělo jen pár
centimetrů nad zem a v krkolomné pozici se pokusit zasáhnout maskované
zvírě. Samotný zásah zvířete tu hraničí s nemožným, ale zde to nestačí.
Zde jde pouze o komory. Zásah těla vám obtížně získané body pěkně
ukrajuje. Co nutí pořadatele postavit takto obtížnou trať? Sami jsme si
říkali, proč to ten Bodnik pořádá zrovna tady, v údolí tak nevlídném na
počasí a přitom je takových pěkných míst. Už při pohledu na místní
stromy obrostlé téměř celé pořádným lišejníkem, půdou v lesích pokrytou
vysokým mechem, je jasné, že zde slunce moc nesvítí. O to tu zřejmě jde.
Když extrém, tak v plné míře. No dobře, pořadatel může být blázen, to
se dá ještě pochopit. Co tedy může lákat střelce takový turnaj
absolvovat a to s takovým zájmem, že při dosažení 150ti účastníků je
turnaj uzavřen ? Proč se člověk vydá na cestu 800km od bydliště ( v mém
případě), aby se tu trápil v nesmyslných polohách, promočený a zaprasený
od bahna? Žádný lovec by nikdy z podobné pozice nestřílel, musel by to
být šílenec, který by si dobrovolně výstřel natolik znemožnil. Už při
zahájení Bodnik informoval účastníky, že jsou přichystané lahůdky, že to
bude opět o něco těžší. V duchu jsem si říkal, po zkušenosti z loňska,
co tam asi chce dělat ještě složitější, ale vždy se dá něco vymyslet.
Jenže o to tu právě jde. Je to ta touha člověka posunovat hranice a
překonávat nemožné.
Letos se nás z Čech ty hranice posouvat vydalo sedm " bláznů", Katka, Ita, Robert, Ondra, Pavel, Petr a já.
Po prvním dnu, kdy k nám počasí bylo celkem vlídné, na rozdíl od
stavitelů tratě, jsme si vedli velmi slušně. Kategorie ženy Ita 2.,Katka
7., kategorie carbon šíp Ondra fantasticky první a Robert 6., kategorie
dřevěný šíp Petr 29., Pavel 9., a pro mě neskutečné první místo.
Ráno jsme se probudili do deštivého dne. Nikomu se vůbec nechtělo na
trať. Dokonce padaly návrhy, že to přeci nemáme zapotřebí a pojedeme
domů. Nakonec v nás stejně převládla touha se tomu postavit a zbaběle
neutíkat domů. Voda nás obklopovala ze všech stran, ale což, šli jsme do
toho. Byl to opravdu náročný den a poté, co jsme trať obešli, jsme
netrpělivě čekali na celkové výsledky. Ty byly za dva dny
následující,Ita pátá, Ondra pátý, Pavel čtvrtý, ninja zůstal na
devětadvacítce. Do finále o finanční bonus postupovali Katka z třetího
místa, Robert z druhého a já z prvního. Finále s ohledem na neutichající
déšť byl běh na určenou vzdálenost a následná střelba na terč krůty.
Počítaly se zásahy v zóně za 20 a v těle za 10 bodů. Šípů bylo možné
vystřelit tolik, kolik stihl finalista v časovém limitu 40 s, počítáno
dohromady s během. Zde se již nikomu z nás nepodařilo dosáhnout takových
výsledků a sáhnout si na finanční prémii. Jako družstvo jsme získali
celkově za celý turnaj STŘÍBRO ze sedmi států. Nevím přesně dle jakého
klíče to bylo bráno, ale počítaly se tam výsledky mé, Roberta a Pavla.
Tak toto je Eisenbach, je to ještě lukostřelba nebo již šílenství?