článek převzatý ze stránek Arni - Valteřice

Cestou lovce...

V přírodě je už to tak zařízené myslím, že se tomu říká "řád" slabší je sežrán silnějším, menší zpravidla tím větším. Na vrcholu téhle pyramidy je predátor, který se postupně vypracoval na toho největšího mezi všemi - člověk. Ten, který se svou nejnebezpečnější zbraní mozkem má už jen jediného soupeře a to sám sebe.

Byly doby, kdy schopnost ulovit zvíře byla rozhodující pro přežití jedince nebo i kmene. S nástupem zemědělství a pěstitelství zvířat, toto umění ztratilo svůj význam. V každém z nás, ale kus toho lovce zůstalo a my co střílíme třeba z luku toho zůstalo i víc ( i když si to nepřiznáváme). Myslím, že to máte podobně jako já a cítíte ten rozdíl, kdy před vámi stojí FITA terčovnice nebo 3D terč. Tady u mě osobně je má "lovecká vášeň" uspokojena a i když už sem tam i něco trefím, tak do "živého" mě to neláká. Jsem znechucený "loveckými" videi na netu, kde "borci" z bezpečného úkrytu s nejmodernější technikou zbraní a optiky dělají své "zářezy na luku". Samozřejmě zpravidla jištěni kovbojem s puškou ráže, která zastaví na místě i utržený vagón. Ve všech záběrech těchto lidí mě chybí ten zásadní předpoklad pro tuto činnost a to POKORA.

Jan Haman, Mongolsko 2008

Asi není spravedlivé házet všechny do jednoho pytle a jsem rád, že Vám mohu představit někoho kdo má přírodu opravdu v úctě a dovede se v ní pohybovat tak, že se stává její součástí a pro kterého není lov jen jedním z mnoha adrenalinových zážitků, ale životní filozofií. Jan Haman - Čech žijící od svých 7let v Německu, který s lukem a muškařským prutem procestoval už velkou část naší matičky země. Především jeho 25leté zkušenosti a zážitky s lukem je to, o co se chci s Vámi podělit.

Montana, 1979

 

Slyším jemné praskání větviček v keřích malinovníků přede mnou. Klečím na strmé stráni Aljašských hor a pouze malá strouha s potůčkem mě ještě dělí od dvou černých medvědů, kteří se pasou na zralých malinách. Vítr mám dobrý, ale dál se k nim už nedostanu, musím je nechat přijít ke mně...

 

 

Longbow s připraveným ostrým, těžkým šípem na tětivě držím volně před sebou. Vidím, jak se pohybuji vršky vysokých keřů, a teď už cítím bušení svého srdce až v krku a v uších. Pusu mám úplně suchou a nemohu polykat. Zase lámání. A teď se hustý keř přede mnou otevírá. Tmavá hlava medvěda se vynoří a podívá se přímo na mě…. Sklopím oči před jeho pohledem a dívám se do strouhy před sebou. Nehýbu se, ale mám pocit, že medvěd musí slyšet moje těžké dýchání...

 

Vidím, jak natahuje čenich a větří jako pes. Za chvilku usoudí, že nejsem nic zajímavého a že mu strmá strouha zabraňuje v pohodlné cestě maliním.

Teď stahuje hlavu zpět a začíná se otáčet doprava. Při tom pohybu pomalu a v souladu se zvířetem zvedám a zároveň natahuji luk.

Dívám se na jeho rameno, jak mi odhaluje svůj celý levý bok. V tom dotáhnu úplně dozadu, dotknu se ukotvení na tváři a tětiva se sama vypustí... Šíp zmizí v bodu černých chlupů, na který se upřeně dívám. Slyším plesknutí úderu, přesně jak zvíře odchází na úhel 3/4 ode mě...

 

Okamžitě se rozpoutá zuřivý zápas a hlučné lámání keřů. Divoké zvíře se točí kolem sebe a snaží se kousat do vlastního boku. Ulomené větve a kusy vyrvaného mechu lítají vzduchem, medvěd strašlivě řve a divoce řádí, začíná dělat kotrmelce, jak se keři kutálí po strání dolů.

 

Další šíp jsem dávno vytáhl z toulce na zádech, položil na luk a dívám se i po druhém medvědovi. Smrtelně zasažený se ve svém útěku a zápasu dostal už nějakých 50 kroků pode mě a zdá se, že mu dochází síla. Zuření zpomaluje, zoufale se točí a stále kouše do boku, kam dostal ten silný úder.

 

Na volném paloučku pod keři si už lehá na pravý bok, v bolestech a křečí hrabe tlapami v mechu a rve trávu kolem sebe. Slyším, jak zuřivý řev přechází do hlubokého bručení, do dlouhých posledních výdechů, jak se mu ztrácí dech z prostřelených plic... Celý jeho poslední zápas netrval déle než 15 až 20 vteřin.

 

Ale keře přede mnou se stále pohybují a slyším praskání. Druhý medvěd je blízko. Vydržím ještě 1/4 hodinky bez pohybu. Komáři mě koušou do obličeje, do uší a krku, až mi z toho otékají oči. Teprve, když mám pocit, že jsem medvědovi dal dost času, aby mohl v klidu odejít, jdu se podívat na nástřel. Odkrokuji sotva sedm kroků přes tu malou roklinku...

 

Na místě je spousty oranžo-červené barvy ze zásahu do komory. Postupuji pomalu mezi polámanými keři, které jsou postříkané barvou. Najdu krátký konec šípu, ulomený těsně pod opeřením. Opatrně přistupuji zezadu ke zhaslému medvědovi. Šíp na luku a lovecký tesák u boku připraveny. Hodím ještě dva kameny, ale černý medvěd baribal je bezpečně zhaslý. Tiše kleknu po jeho boku a položím ruku do huňatého, černo-hnědého kožichu...

 

Jak dobře si pamatuji ulovení svého prvního medvěda, i po tolika letech!

Každý okamžik lovu a pocity ze silného zážitku mám hluboko vyryté do paměti.

Bylo mi 19 let.

První medvěd byl dospělý samec, podle zubů okolo 10 let starý. Po vyvržení mohl vážit něco přes 120 kg. – Dobrý medvěd tohoto druhu žijící v drsných horách Chugach Mountains na jihu Aljašky, nedaleko pobřeží Pacifiku.

Při vyvrhování a stahování kůže jsem prozkoumal i práci těžkého loveckého šípu a účinnost mého prvního Longbow 66“ amerického typu o váze tahu # 83 liber, zhotoveného na míru 25 1/2 “ délky nátahu. Vyrobil ho pro mě na zakázku starý John Schulz z Montana, žák slavného Howarda Hilla, kde jsem byl rok před tím lovit jelena wapiti v horách Rocky Mountains.

 

Šíp z pleteného sklolaminátu vážil zhruba 900 grain a byl osazený s úzkým, dlouhým hrotem „Hunters Head“ - klasické provedení celoocelového hrotu s dvěma ostřími a v ideálním poměru délky a šířky 3 : 1 palců.

 

Na levém boku medvěda bylo proseknuté žebro při nástřelu těsně za ramenem. Hrot prošel oběmi křídly plic přímo nad srdcem a otevřel velké artérie, než se zaseknul do pevných kostí pravého ramene. Tuto těžkou kost prorazil a ještě probodnul kůži medvěda na opačném boku za krkem.

Při řádění zvířete se šíp z pevného sklolaminátu přelomil na třech místech o žebra a ramena. Přední část s hrotem zůstala v pravém ramenu, zadní část s opeřením vypadla z rány a ty dva prostřední zlomené kusy ještě udělaly svoje uvnitř plic divoce zápasícího medvěda.

V následujících letech jsem ulovil více medvědů a daleko větších. Lovil jsem hodně i s puškou velké ráže 450 NE mnoho let skoro po celém světě každý druh zvěře. Ale nepamatuji si jediný kus velké zvěře, který by se srovnatelnou, dokonalou ránou na komoru, a to jedno jestli lukem nebo velkorážnou kulovnici, skonal tak rychle a tak jistě, jako tento první medvěd, ulovený dlouhým, silným Longbow a těžkým šípem s kovaným hrotem z jednoho kusu...

V dalším pokračování článku o lovu s tradičním Longbow, bych rád prohloubil znalost a účinnost této prastaré lovecké zbraně, rozebral mechaniku a funkčnost tohoto slavného luku a zároveň popsal přirozené hranice loveckého nasazení podle vlastních zkušeností. Rád bych se také podílel o dobrodružné zážitky z lovecké praxe s lukem, pokud to bude skutečně někoho zajímat tady v našem malém světě a vlasti české...

S přáním „Lovu zdar“ a rovné šípy,

Jan Haman